Vášeň pro historii

Snaha přiblížit se tomu, jak mohli žít naši předci je pro mě alfa a omega. Proto jsem se také rozhodla vystudovat obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Můj životní koníček se tak prolíná i s povoláním, kde se nabyté vědomosti a zkušenosti snažím populárně naučnou formou předat dalším lidem. V současné době proto učím na základní škole dějepis a občanskou výchovu a musím se přiznat, že i když jsem vyzkoušela různá zaměstnání, tento obor se pro mě v současné době stal tou pravou skutečně naplňující volbou.

Bez party skvělých přátel si ukázky a ochutnávky středověké kuchyně neumím představit.

Ve volném čase, který mi při péči o rodinu, zahradu a domácnost zbývá, se potom věnuji bádání, psaní, vaření, experimentování a reenactmentu. V rámci toho pořádám gastro workshopy a ukázky toho, jak mohla vypadat středověká kuchyně. V tom mi pomáhá celá plejáda skutečně báječný přátel, se kterými mě spojuje láska k historii a dobrému jídlu. Působím v rámci zapsaných spolků Civitas Pragensis, Curia Vitkov a Doba Karlova. Jedním historickým obdobím to ale pro mě nekončí! Má fascinace dějinami se neomezuje pouze na středověk, ale na celou fázi vývoje lidského druhu až k soudobým dějinám. Jelikož má ale den pouze 24 hodin, nemohu pojmout vše co by mě zajímalo, a tak se kromě středověku dále zajímám především o období největší slávy antického Říma a 18. století v Evropě a Americe. Badatelsky se orientuji jak na gastronomii, tak historický vývoj oděvu, což jsem zužitkovala v rámci mých tří publikacích, které jsem vydala a v řadě populárně naučných článků zaměřených na dějiny každodennosti a hmotnou kulturu otištěných v různých periodikách.

V průběhu studií na Filozofické fakultě jsem působila jako externistka v knihovně Vojenskohistorického ústavu, později v Archivu středočeského kraje. Při mateřské a rodičovské „dovolené“ jsem si potom vyzkoušela redaktorskou práci v rámci internetového portálu Válečníci starých časů, který se zaměřoval na historickou militarii, která mi je též jako téma velmi blízká. Bohužel se web nepodařilo udržet, protože jeho druhou fázi rozjezdu v rámci crowfundové kampaně překazila Ruská invaze na Ukrajinu. Jak se říká, něco končí a něco jiného zase začíná. Pro mě to byla cesta k projektu Gastronomie českého středověku.

Jak jsem se dostala k vaření?

Z počátku jsem vařila doslova na zemi a ano, nesměly chybět ani ahistorické placky.

Jelikož mě maminka v dětství do kuchyně příliš nepouštěla s odůvodněním, že bych jí ji zaneřádila, což měla nejspíš pravdu, naučila jsem se vařit v rámci mého velkého koníčku – reenactmentu. Tento pojem se volně vykládá, jako historická rekonstrukce nějakého dějinného vojenského konfliktu či období. Bylo mi osmnáct let a jezdila jsem na rekonstrukce středověkých historických bitev s partou přátel, kteří se tehdy nazývali Sousedé pražští. Jelikož zde převažovali spíše muži, sklouzla jsem do jisté míry to zažitého klišé v role ženy – kuchařky, i když jsem jinak v rámci vojenských ukázek s mými mužskými přáteli bojovala bok po boku v rámci vojenských ukázek. Nakonec jsem zjistila, že mi nestačí na těchto akcích pouze uvařit něco dobrého a teplého do žaludku, ale že bych se také ráda dozvěděla, jak se vlastně pokrmy vařili v době husitských válek, době, kterou se tento spolek pokoušel v rámci ukázek ztvárnit. A tak začal celý ten koloběh bádání, experimentování a dalšího bádání, ze kterého nevystupuji ani dnes. Jelikož se ale nevěnuji pouze období středověku, rozhodla jsem se projekt od 1. ledna 2026 přejmenovat na Culina Historica, jelikož název lépe vystihuje historickou pestrost epoch, kterými se zabývám.

Velká výzva

V době, kdy jsem dokončovala rukopis Gastronomie českého středověku, mě ale postihla osudová rána v podobě indikace laktózové a histaminové intolerance a poměrně vzácné alergie na pšenici.  Zjištění mi doslova převrátilo život na ruby, ale zároveň znamenalo velkou úlevu, protože se podařilo ohalit, co vede k mým závažným alergickým reakcím končícím v extrému i anafylaktickým šokem. Od té doby se snažím s obrovskou řadou potravinových omezení naučit žít. Velice překvapující pro mě je zjištění, že se s obdobnými problémy potýká čím dál tím více lidí. Když jsem potom začala více porovnávat z jakých surovin vařili naši předci před příchodem obrovských změn v gastronomii v průběhu renesance, zjistila jsem, že si vlastně řadu historických receptů můžu i přes má potravinová omezení bez problémů pouze s drobnými modifikacemi připravit a že naopak odpovídají doporučením mé diety, kterou bych měla po zbytek života dodržovat.